Letošní rok byl pro mnohé z nás opravdová jízda. Je sice otázka, jestli na horské dráze nebo autodromu, každopádně většina z lidí zažila situace, na které se lze jen těžko připravit. O tom, jak máme mít pro podobné situace vytvořenu finanční rezervu už toho bylo napsáno hodně. Proto se chci dnes zamyslet nad dimenzí, která je pro fungování lidí mnohem důležitější, a to je vztahová rovina, lidskost a osobní potřeby.

Kdyby mi před rokem někdo řekl, že budu trávit se svou ženou a dětmi nejvíc času za celý život, že nebudu mít možnost potkávat se s kamarády, že se budu obávat navštívit rodiče, asi bych si poklepal na čelo a obával se maximálně o jeho zdravý rozum. A dnes bych mu asi řekl: „Hele, půjč mi tu tvou křišťálovou kouli.“ Jenže tu mi asi nikdo nepůjčí. Pak je dobré nahlédnout do svého nitra a najít způsob, jak každý z nás vykročíme do Nového roku. Je dobré se podívat na to, co všechno jsme od března prožili. Když se nad tím zamýšlím já, dělám si něco jako myšlenkovou mapu a shlukuji si svoje postřehy do několika skupin.

První skupina myšlenek se pohybuje kolem klientů. Kdo dokázal dobře plánovat tuto situaci je prostě borec. Fakticky nikoho takového neznám. Takže když nám selhalo plánování je nutné zapojit kreativitu, fantazii a vizionářství a najít cestu, jak na situaci plnou restrikcí reagovat. V mnoha firmách se pracuje s pojmem agilita a agilní řízení. Tento rok se ukázalo, jestli je to jen pojem, nebo firmy skutečně agilitou žijí. Ve chvíli, kdy klient říká: „My jsme agilní…“ a pak mi na otázku, jak plánují rozvoj lidí na rok 2021 a dále, řekne že ještě neví, vypadá to, že jeho agilita je jen deklarovaná, a ne skutečně žitá. Dnes více než kdy jindy platí „Kdo je připraven, není překvapen“. Jenže na co jsme se měli připravit? Na úbytek zákazníků, na úbytek zakázek, na díru v cash-flow? Podle mě se nyní ukazuje, že hlavní je být připraven na změny. Zažil jsem dobu, kdy se nic moc neměnilo. Ředitelka a učitelé na základce byli stejní, představitelé státu taky, místa v práci rodičů jasně daná. Věděl jsem, jak bude vypadat prvomájový průvod a kdo vyhraje volbu do pionýrské rady. Dnes se snažím učit naše děti hlavně to, aby byly připraveny na změny a aby na ně dokázaly reagovat s přiměřenou dávkou emocí a zpracovávat je spíše rozumem. Není to snadné, ale je to důležité. A tento rok ukázal jak moc! Proto si myslím, že i pro řadu firem bude efektivnější nejen dobře plánovat, ale hlavně zavést a podporovat kulturu, ve které jsou zaměstnanci schopni změny nejen akceptovat, ale hlavě v nich vidět příležitost něco se naučit, přijít možná se ztřeštěnými nápady a nebát se dělat věci, které do té doby nikdo neudělal.

Druhá skupina myšlenek lítá okolo rodiny. Tolik času jako letos jsem skutečně s dětmi a ženou nikdy netrávil. První výhra, kterou vnímám je, že jsme se až do teď doma nepozabíjeli. O tom, jak zvládat homeoffice a sladit jej s domácí výukou jsme měli řadu přednášek, kdy jsme s klienty hledali metody a techniky „jak se z toho nezbláznit“. Co mi přijde důležitější je, že jsem se o dětech spoustu věcí naučil. Do doby karantény jsem věděl, že se ve škole učí (no někdy spíš neučí) a jaké domů nosí známky, jak se doma škádlí a hádají, jak je někdy musíme honit do úklidu. Tím, že s nimi trávím více času vidím, jak si umí pomáhat, když je třeba. Jak se spolu v noci dívají na horory, že starší šmíruje mladší u online výuky a napovídá jí. Prostě úplně nová tvář rodiny. Některé situace byly hodně úsměvné. Třeba, když doma vysílám s klienty a děti vědí, že mě nemají rušit. Stejně ráno přiběhnou a vesele mě pozdraví, ptají se, co bude k obědu a kde je máma. Fakt legrace. To v práci nezažijete. Pokud jste zažili podobné situace, tak si říkám, že do dalšího roku bude zajímavé se naučit zase něco nového od své rodiny: dětí, partnera, rodičů, sourozenců, prostě zkuste se na vaše rodinné okolí dívat novým pohledem. Třeba zjistíte, co jste ani netušili.

Třetí skupinu myšlenek věnuji sobě. Možná to zní trochu sobecky, ale uvědomil jsem si, že je to důležité. Každý z nás se v tomto roce potkal s většími či menšími změnami. Jsem přesvědčen, že je jen minimum lidí, kteří letos nezažili žádné osobní změny. A jak jsem pozoroval, co všechno se v mém okolí mění, postupně jsem si uvědomoval, jak to působí na mě osobně. Někdy jsem změnu ani moc nevnímal, jindy to zase bylo tak divoké, že emoce zvítězily nad zdravým rozumem. Postupně jsem si začal uvědomovat, že je nutné dělat taky něco se sebou a „starat se o sebe“, protože nikdo jiný to za vás neudělá. Je důležité zamyslet se nad tím, co se sebou dál, kde se chcete rozvíjet, co nového chcete dokázat. Nemluvím o kariéře jako takové. Mluvím o tom uvědomit si, co nám osobně dělá radost, co nás baví a co se chceme naučit. Může to být nový jazyk, pečení chleba, umět se oholit břitvou nebo udělat muscle-up. Něco může na začátku vypadat jako nemožné, ale když si uvědomíte, co vše jste absolvovali za poslední rok, slovo „nejde“ si klidně můžeme vymazat ze slovníku.

Mám pro vás tedy několik přání.
V práci vám přeji, abyste měli kolegy, zaměstnance i šéfy připravené na změny. To nejen plánováním, ale hlavně nastavením mysli.
Ve vztazích vám přeji, abyste objevili nové dimenze vzájemného soužití, lásky a porozumění.
V osobním nastavení vám přeji, abyste si našli „projekt“, který vám bude dělat radost, a který vám pomůže objevit něco nového ve vás samotných.
 

Autor textu: Roman Eichler, konzultant a lektor SMARTERu